V roce 2020 úpravou expozice malých kočkovitých šelem vznikla expozice Jižní Amerika. V současné době tuto expozici obývají jaguarundi, ocelot slaništní, mara slaništní a seriema rudozobá. Součástí expozice je i La Pampa, nově postavená největší průchozí voliéra v ostravské zoo.
Tayra (Eira barbara)
toto jméno nezdobí exotickou květinu, ale štíhlou, elegantní lasicovitou šelmu s dlouhým ocasem ze Střední a Jižní Ameriky. Jako všechny lasicovité šelmy je značně přizpůsobivá a najdete ji v původních i degradovaných tropických lesích, za potravou se vydává i na plantáže, zabloudí i do měst. Vyhýbá se však místům bez stromů. Výborně plave, a díky dlouhým, silným drápům velmi obratně šplhá a dokáže přeskočit i ze stromu na strom. Na zemi i v korunách loví hmyz, plazy, hlodavce, malé opičky či ptáky. Ráda taky vajíčka a med. Její výpravy na banány, mango a jiné plody majitelé plantáží nevítají zrovna nadšeně. V doupěti ve stromové dutině, mezi kořeny stromů nebo ve skalní puklině samice po 70 dnech březosti vychovává do 3 mláďat. Stavy tayry v přírodě klesají v důsledku ničení tropických lesů, lovu pro kožešiny, srážkám s auty.
Víte, že občas bývá chována, aby lovila hlodavce ohrožující úrodu? Mlsnost šelmičky byla dobře známá Indiánům Guaraní, kteří ji pojmenovali Tayra, což znamená ten, který se zabývá medem.
Jaguarundi (Herpailurus yagouaroundi)
Plochá hlava, protáhlé tělo, krátké nohy a jednobarevná srst. Při pohledu na tuto nevelkou šelmičku může leckoho napadnout Je to lasička nebo kočka? Tato elegantní asi 9kg kočkovitá šelma obývá lesy, travnaté, bažinaté i polopouštní oblasti Jižní Ameriky. Svou potravu, tedy drobné savce, ptáky, bezobratlé i plody hledá převážně na zemi. V případě potřeby však hbitě šplhá na stromy a přeskakuje z větve na větev. Samice po asi 70 denní březosti rodí v dutině stromu až 4 skvrnitá mláďata. Dospělí jedinci mohou být šedohnědé, černé a zlatavé zbarveni. Jaguarundi je občas domorodci chován k lovení hlodavců. Ohrožuje jej ničení přirozeného prostředí a odvetné akce za lov drůbeže, někdy uvízne i v pasti určené pro jinou zvěř.
Mara slaništní (Dolichotis salinicola)
není druhem krátkouchého zajíce, ale 2,5 kg hlodavcem z příbuzenstva morčat. Zajíce připomíná hlavně tvarem těla a dlouhými nohami s osrstěnými chodidly, avšak místo drápků má drobná kopýtka. Živí se částmi rostlin v oblastech se suchou zasolenou půdou a sporými porosty trnitých keřů a stromků v Jižní Americe. Samice po 77 denní březosti rodí jedno až tři mláďata. Oba rodiče se podílejí na péči o potomky. Rodinné skupinky tvořené dospělým párem a mláďaty pak obývají vlastní vyhrabané rozsáhlé podzemní nory, případně opuštěné nory jiných druhů zvířat.
Víte že, mary praktikují cekotrofii, tedy opětovně požírají výměšky slepého střeva. Mary, stejně jako králici, zajíci a morčata tak mohou využít i jinak nedostupné živiny.
Ocelot slaništní (Leopardus geoffroyi)
je krásnou šelmičkou o velikosti kočky domácí. Společně s pumou je to nejjižněji žijící kočkovitá šelma Jižní Ameriky. Dokáže se přizpůsobit rozmanitým prostředím, ale upřednostňuje husté lesy nebo křovinaté oblasti, které jí poskytují úkryt. Dovedně plave a loví vodní živočichy. Skvěle šplhá, ačkoli potravu převážně vyhledává na zemi. Její oblíbenou kořistí jsou malí ptáci, ještěrky, hlodavci nebo hmyz. Samice po 70 dnech březosti rodí 2-3 koťata v doupěti pod keřem nebo pod kořeny stromu. Ocelot slaništní oproti jiným šelmám obhajuje docela malé teritorium, tím pádem má větší populační hustotu než jiné druhy koček, a proto patří mezi nejhojnější jihoamerické kočkovité šelmy. Jeho stavy však klesají zejména kvůli nelegálnímu lovu. Na jeden plášť je zapotřebí asi 25 kožešin. Ty ocelotí jsou skvrnité a existují i melanističtí, tedy černě zbarveni jedinci.
Poblíž expozice Jižní Amerika stojí model kostry obrovského pravěkého hrůzoptáka jménem Phorusrhacos longissimus.
Líbí se vám seriema rudozobá a máte rádi filmy typu Jurský park? Tak přesně pro vás je tu model kostry 2,5m vysokého a asi 130kg nelétavého ptáčka jménem phorusrhacos. Fandíte sérii Putování s dinosaury a běhání jen tak není pro vás dostatečně motivující? Tak si představte, že jste se ocitli v Jižní Americe ve středním miocénu před asi 12 ti miliony let, a za vámi cvaká tento hrůzopták svým 70cm dlouhým zobákem silným tak, že rozdrtí i kost. Pravděpodobně by jste brzy dostali šanci pocítit, to co jeho oblíbená kořist - jihoameričtí savci té doby. Phorusrhacos totiž díky svým dlouhým silným nohám vyvíjel rychlost asi 50 km za hodinu. Jeho zakrnělá křídla, stejně jako dnešním pštrosům, mu neumožňovala létat. Hrůzoptáci převzali roli vrcholových predátorů po vyhynutí většiny dinosaurů před 65 miliony let. V Jižní Americe, kde pobývali nejdéle, tedy asi 60 milionů let a z toho období známe 17 druhů.
