Voliéra Papua
Voliéra Papua prošla výraznou rekonstrukcí a byla také rozšířena téměř o polovinu. Uvnitř je nově ztvárněn papuánský deštný les. Voliéra je pro návštěvníky průchozí, takže si mohou užít bezprostřední atmosféru deštného lesa a blízkost jejích obyvatel – pestrých papuánských ptáků.
Voliéra byla postavena a do provozu uvedena v roce 2013. Po deseti letech provozu se pracovníci Zoologické zahrady a botanického parku Ostrava rozhodli pro její rozšíření a úpravu vybavení. Zároveň proběhly i nutné údržbové práce. Symbolicky na mezinárodní Den zvířat, tj. 4. října, byla znovu otevřena návštěvníkům.
A jak se Voliéra Papua proměnila?
Došlo k výraznému rozšíření voliéry, téměř o polovinu, a zásadně se změnilo i uspořádání a výtvarné ztvárnění. Nosné kovové sloupy byly zpodobněny do tvaru různých stromů. Předlohou byly tvůrcům skutečné papuánské stromy, takže návštěvníci při procházce voliérou mohou ještě více nasát atmosféru papuánského deštného lesa.
Fotící strom a jeskynní malby
Pokud si bude chtít návštěvník „lesa lidojedů“ odnést domů fotografii, bude mít ideální možnost. Nově je vyčleněna plocha u jednoho z pralesních obrů právě pro tuto příležitost. Za zmínku stojí i kulturní prvky – jeskynní malby! Po generace si lidé na Papui zdobí stěny jeskynními malbami zvířat, ale také otisky svých rukou, které mají často rituální význam. Jeskynnímu umění původních obyvatel ostrova je proto věnován kousek prostoru v malé jeskynní části umělých skal. Kdo by chtěl více poznat život původních obyvatel Papuánců, může z průchozí voliéry pokračovat dále do pavilonu Papua, kde je nespočet vyobrazení, textů i několik předmětů.
Obyvatelé Voliéry Papua
Čejka australská (Vanellus miles)
Obývá mokřiny, ústí řek, pobřeží, pole, pastviny a louky severní a východní Austrálie, Papuy a přilehlých ostrovů. Živí se hmyzem a jinými bezobratlými, příležitostně také semeny a listy. Do hnízda, což je jednoduchý dolík v zemi, klade 3–5 hnědých, tmavě skvrnitých vajec, na jejichž inkubaci i na následné péči o mláďata se podílí oba rodiče. Vejce i mláďata přitom urputně brání a dokáží napadnout i vetřelce značně většího, než jsou oni sami. K odlákání vetřelce používají také taktiku předstírání zranění.
Dytík velký (Burhinus grallarius)
Noční lovec drobných živočichů, zvláště hmyzu. Dříve bývala běžná početná hejna, dnes jich ubývá. Nebezpečí představují lišky, domácí kočky a dobytek, který rozšlapává vejce. Ochrana se soustředí na udržování pololesnaté krajiny a regulaci nepůvodních predátorů. Většina půdy v Austrálii je privátní, proto je nutná spolupráce s vlastníky pozemků, aby rovněž nesbírali padlé kmeny a větve na spálení. Dytíci se mezi nimi dobře maskují. V době hnízdění jsou páry teritoriální. O mláďata pečují oba rodiče a vodí je 40–50 dní.
Holub bažantí (Otidiphaps nobilis)
Žije v horách západní Papuy a na ostrovech Batanta a Waigeo. Obývá deštné a monzunové lesy do 1800 m n. m. Žije samotářsky nebo v párech. Pohybuje se převážně na zemi, kde při pomalé chůzi hledá potravu – semena a spadané plody. Poměrně pevné hnízdo z tenčích větví staví obvykle u paty stromu nebo keře. Samice snáší jedno bílé nebo krémově zbarvené vejce. V sezení se střídají oba rodiče po dobu 23–26 dní. Holub bažantí dostal jméno podle chování připomínající hrabavé a tvaru ocasu, který je ze stran zploštělý jako u bažantů.
Holub dvoubarvý (Ducula bicolor)
Obývá zvláště mangrovové porosty na pobřežích v jihovýchodní Asii (Barma, Thajsko, Malajsie, Kambodža), Velké a Malé Sundy, Filipíny, Papuu a řadu malých ostrovů. Za potravou zalétá i na velké ostrovy. Živí se převážně plody, různými bobulemi, fíky a plody muškátovníku. Hnízdí a hřaduje obvykle na malých ostrůvcích ve větších koloniích. Jednoduché otevřené hnízdo je umístěno na stromech nebo keřích a samička do něj snáší jedno, vzácněji dvě vejce.
Korunáč Sclaterův (Goura sclaterii)
Tento největší holub světa dosahuje délky až 75 cm a hmotnosti i přes 2,5 kg. Jeho nejvýraznějším znakem je vysoká řada peří na hlavě tvořící výraznou plochou korunu, která dala těmto ptákům i český název. Žije v malých skupinách tvořených 3–7 ptáky. Chováním připomíná spíše hrabavé ptáky, protože většinu dne tráví na zemi, kde sbírá spadané plody, bobule, různá semena a částečně také hmyz. Na večer však vylétá hřadovat vysoko do korun stromů, kde také hnízdí.
Kystráček modrolící (Entomyzon cyanotis)
Patří do čeledi medosavkovitých, což jsou ptáci, kteří jsou více či méně specializovaní na sběr nektaru z květů. Mají dlouhý jazyk, který vystrkují až desetkrát za sekundu. Kystráček modrolící se však živí hlavně hmyzem a jeho larvami a měkkým sladkým ovocem. Ke hnízdění využívá starých hnízd jiných ptáků. Ta si vystýlá proužky kůry nebo si uvnitř postaví hnízdo vlastní. Snáší obvykle dvě, někdy i tři vejce, která inkubuje 15–17 dní.
Lori horský (Trichoglossus moluccanus)
Tento pestrý papoušek se vyskytuje v deštných lesích, mangrovech a parcích severní, východní a jižní Austrálie a ostrovů Torresova průlivu mezi Papuou a Austrálií. Vystupuje až do výšky 2500 m n. m. Vyhledává kvetoucí stromy a konzumuje jejich květy, pyl a nektar. Dále se živí ovocem, ale slétává i na zem, kde hledá živočišnou potravu. Mimo hnízdní sezonu se ptáci sdružují do malých skupinek, v době hnízdění žijí v párech. Hnízdí v dutých kmenech či budkách, ve kterých také nocují.
Lori tříbarvý papuánský (Lorius lory erythrothorax)
Domovem tohoto papouška jsou nížinné pralesy Papuy a některé menší přilehlé ostrovy. Mimo dobu hnízdění se loriové tříbarví spojují do menších hejn a společně zalétají za potravou. Tou je hlavně květní nektar, zralé ovoce, měkká semena a také drobní bezobratlí živočichové. Hnízdí v dutinách stromů, samice snáší obvykle dvě vejce. V Evropě se lori tříbarvý objevil již koncem předminulého století, k nám ho ale poprvé dovezla zřejmě až pražská zoologická zahrada v roce 1956.