Chov zvířat v moderních zoo

OD ZVĚŘINCE K OCHRANÁŘSKÉ ORGANIZACI

Původním účelem zoologických zahrad bylo především seznámit návštěvníka s co největším počtem různých druhů zvířat, a to zcela bez ohledu na jejich potřeby. To odpovídalo i tehdejším znalostem o biologii a chování zvířat a odráželo to i dobové představy společnosti. Zvířata, která v přírodě žijí ve skupinách, byla často chována po jednom exempláři a mnohá pak v naprosto nevyhovujících podmínkách malých ubikací. Nejinak tomu bylo i v Zoo Ostrava. K významné změně došlo po roce 1989, kdy se i zoologické zahrady z „východního bloku“ začaly postupně měnit nejen ve významná centra odpočinku a vzdělávání, ale také v místa, kde je vyvíjena snaha o záchranu zvířecích druhů, z nichž mnohé už v přírodě nežijí nebo jsou na pokraji vyhubení.

Zoo Ostrava se v posledních desetiletích snaží v maximální možné míře respektovat a podporovat přirozené potřeby a projevy chovaných zvířat. V žádném případě ze zvířat nechceme dělat objekty pro pobavení lidí. Samozřejmostí je, že zvířatům nabízíme vhodnou potravu a prostor, ale je také nesmírně důležité umožnit jim projevit jejich přirozené chování. To například znamená, že chovatelé jen minimálně zasahují do odchovů mláďat, ve většině případů vše nechávají zcela na samicích (rodičích), a to i v případě, že je odchov neúspěšný. U primátů se snaží pokud možno co nejméně zasahovat i do života sociální skupiny, kde panuje jasná hierarchie. Přirozeně fungující skupiny a přirozené odchovy mláďat jsou totiž pro mezinárodní záchovné programy ohrožených druhů naprosto stěžejní.

ZÁCHRANA OHROŽENÝCH DRUHŮ

V dnešní době je jedním z nejdůležitějších poslání moderních zoologických zahrad přispět k záchraně biodiverzity. Proto se tyto instituce stále více zapojují do ochrany přírody, a to nejen chovem ohrožených druhů zvířat ve svých zařízeních (tj. ex situ), ale stále častěji a intenzivněji se soustřeďují i na ochranu přímo v místech původního výskytu vybraných druhů (tj. in situ). Zcela oprávněně se tak mohou nazývat ochranářskými organizacemi. Důvod k tomuto směřování je nasnadě – v mezinárodním Červeném seznamu ohrožených druhů (IUCN Red List of Threatened Species) stále roste počet druhů, jejichž situace není nijak příznivá, a mnohým hrozí úplné vyhubení. Aktuálně byla ohodnocena situace u téměř 106 000 druhů (živočichů, rostlin i hub), přičemž okolo 28 000 z nich bylo zařazeno mezi druhy ohrožené vyhubením.

Zoo Ostrava je zapojena do několika desítek mezinárodních ex situ projektů zaštítěných Evropskou asociací zoologických zahrad a akvárií (EAZA). Ta mají svá pravidla, která musí participující zoo dodržovat. Jejich hlavním cílem je dlouhodobě udržet stabilní a geneticky variabilní populaci ohrožených druhů zvířat v lidské péči. Chceme-li zachránit druh, musíme umožnit pravidelné rozmnožování co největšímu množství jedinců, aby nedocházelo k situacím, kdy po delší reprodukční pauze zvířata nemohou zabřeznout (viz níže). Zároveň musíme simulovat situaci, která by nastala i ve volné přírodě, tedy umět přistoupit i k usmrcení některých, pro malou populaci geneticky nevhodných jedinců. Jen díky tomuto způsobu managementu může být celá populace zdravá. Tato zvířata, potřebná pro udržení dlouhodobě životaschopné populace, mohou následně posloužit ke zpestření jídelníčku jiných v evropských zoo chovaných vzácných a ohrožených zvířat – šelem a dalších masožravců. Toto ale může vyvolat negativní reakce ze strany veřejnosti. Lidé, kteří někdy zvířata chovali nebo mají osobní zkušenost s hospodářskými zvířaty v zemědělství apod., situaci rozumí. Ti, kteří tuto zkušenost a osobní prožitky nemají, však často celou problematiku vnímají pouze optikou svých domácích mazlíčků, které mnohdy považují za plnoprávné členy svých domácností. Domnívají se pak, že i v záchranných chovech často vyhubením ohrožených či v přírodě vinou člověka již vyhubených druhů zvířat můžeme, stejně jako oni, přistupovat ke všem zvířatům jako ke svým domácím mazlíčkům a ptají se, proč situaci s nadbytečnými zvířaty neřešíme jinak.

Zdánlivě nejjednodušším způsobem by mohlo být zvířata nerozmnožovat podáním antikoncepce nebo oddělením samce od samice. Pokud je ale samici znemožněno se pravidelně rozmnožovat a odchovávat mláďata, může u ní dojít k celé řadě až nevratných fyziologických změn, které mohou trvale ukončit její reprodukční cyklus. To se pak negativně odrazí na daném programu chovu. K tomu již v minulosti došlo u celé řady druhů zvířat, například, ale zdaleka nejen, u kriticky ohrožených tygrů sumaterských, kdy populace v lidské péči dramaticky klesla. Antikoncepční přípravky mají navíc řadu nežádoucích vedlejších účinků nejen na fyziologii, ale i na psychiku a sociální chování zvířat. U druhů se složitými sociálními strukturami se tyto problémy zpravidla ještě násobí a ovlivňují nejzákladnější fungování a často i existenci celé chované skupiny zvířat. Ostatně antikoncepční přípravky mohou mít řadu vedlejších nežádoucích účinků i na zdraví a psychiku lidí (od nepravidelnosti cyklu, nauzey se zvracením, bolestí hlavy a napětí v prsou až po hlubokou žilní trombózu, infarkt myokardu a maligní nádory), na životní prostředí (kontaminace vod a půdy), natož pak na zdraví a psychiku exotických zvířat, pro které není vhodná antikoncepce dostupná. Používá se proto antikoncepce lidská či od nepříbuzných a fyziologicky zcela odlišných druhů. Domnívat se, že lze antikoncepční metody úspěšně a bez následků pro budoucnost aplikovat na všechna zvířata, je v praxi zcela nereálné. Praktické zkušenosti ukazují, že po vysazení antikoncepce je u samic zvířat často obtížné zahájit (obnovit) normální reprodukční proces. Pokud je ovšem divoká populace ve volné přírodě ohrožena prudkým poklesem početnosti, a to se děje a bude dít bohužel čím dál častěji, nebo dokonce populace zanikne, je záchrana druhu závislá na zdravé populaci v lidské péči. Proto je žádoucí zvířata v zoologických zahradách udržovat v přirozené pohlavní aktivitě, tj. nechat je rozmnožovat. Takový program je odborně sledován a často podléhá zásadám stanoveným na mezinárodní úrovni.

Dalším možným řešením problému nadbytečných zvířat by mohlo být jejich vypouštění do volné přírody (repatriace). Aby ale mohla být zvířata odchovaná v lidské péči vypuštěna do volné přírody, musí pro to fungovat konkrétní záchranný program, bez něj nelze repatriaci provádět. Záchranné programy se řídí přísnými pravidly IUCN (Mezinárodní svaz na ochranu přírody), mezi nimiž se mimo jiné uvádí, že musí vymizet důvod úbytku populace, obzvláště je-li důvod antropogenní (způsobený člověkem). Proto u mnoha druhů není jejich repatriace v tuto chvíli ještě možná. Zoologické zahrady jsou nicméně zapojeny do celé řady již běžících repatriačních projektů, v jejichž rámci bezplatně poskytují přirozeně odchovaná mláďata pro vysazení do míst původního výskytu daného druhu. V Zoo Ostrava je to již mnoho let například sova pálená, sýček obecný, orlosup bradatý a další (více zde).

Nabízí se i řešení umístit nadbytečné jedince u soukromých chovatelů. V rámci chovu zvířat ale spolupracujeme přednostně s renomovanými zoologickými institucemi, které jsou členy Unie českých a slovenských zoologických zahrad (UCSZOO), Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA) a Světové asociace zoologických zahrad a akvárií (WAZA), ale také s privátními chovateli. Každá spolupráce však má svá pravidla a omezení. Odchované jedince těch druhů, které jsou řízeny EEP (Evropský ex situ program), předáváme v souladu s doporučením koordinátora nejvhodnější instituci, která na programu participuje, a to pochopitelně bezplatně. Obecně v chovu těch druhů zvířat, které nejsou řízeny v EEP, spolupracujeme opět přednostně s institucemi UCSZOO, EAZA a WAZA a pochopitelně opět bezplatně. Finanční stránka chovu zvířat je naprosto druhořadá a chov není nikterak motivován příjmem z prodeje zvířat.

Chov je motivován:

- potřebou záchrany daného druhu alespoň ex situ (avšak renomované zoologické instituce včetně Zoo a BP Ostrava se podílejí i na ochraně in situ, pokud je to možné) a pro jeho budoucí repatriaci in situ

- potřebou udržet daný druh v chovech z důvodu jeho brzkého či potenciálního ohrožení

- potřebou udržet daný druh v chovech z důvodu získávání a udržení chovatelských zkušeností a dovedností aplikovatelných na danou širší skupinu zvířat

- potřebou udržet daný druh v chovech z důvodů vědeckých

- potřebou udržet daný druh v chovech z důvodů edukativních

Pokud jsou chovy natolik úspěšné, že již je umístění odchovaných jedinců v institucích UCSZOO, EAZA a WAZA problematické, můžeme nabídnout odchovaná mláďata do privátních chovů, pokud jsou splněny následující podmínky:

1. zvíře není řízeno v EEP (obecná podmínka pro člena EAZA)

2. privátní chovatel není překupník (obecná podmínka pro člena EAZA)

3. motivace privátního chovatele není primárně či pouze finanční (vnitřní podmínka Zoo Ostrava)

4. privátní chovatel je obecně známý a renomovaný (vnitřní podmínka Zoo Ostrava)

5. privátní chovatel je morálně na takové úrovni, že je schopen a ochoten dále spolupracovat ve prospěch chovaného druhu (vnitřní podmínka Zoo a BP Ostrava)

6. zvíře při případném úniku nemůže způsobit ekologickou zátěž (vnitřní podmínka Zoo Ostrava)

7. zvíře při případném úniku nemůže způsobit hospodářské škody (vnitřní podmínka Zoo Ostrava)

8. zvíře není nebezpečné lidem (vnitřní podmínka Zoo Ostrava)

Spolupracujeme s celou řadou renomovaných českých i zahraničních privátních chovatelů, v některých případech je dokonce můžeme upřednostnit (pokud například na chovu onoho druhu spolupracuje pouze Zoo Ostrava, případně další, ale omezené množství zoologických institucí a onen chovatel, či chovatelé) nebo v případě, že je privátní chovatel členem EEP.

Je třeba si uvědomit, že cílem záchranných programů je ochrana druhu, ne ochrana jedince…

Co jsou to EEP a ESB?

Pokud uvidíte na ceduli některého zvířete tuto zkratku a emblém nosorožce, pak to znamená, že daný druh zvířete je zapojen buď do Evropského záchovného programu (EEP), nebo je o něm vedena Evropská (ESB) či Celosvětová (ISB) plemenná kniha. Zoo Ostrava vede Evropskou plemennou knihu hrocha obojživelného, wapiti sibiřského a barasingu a Celosvětovou plemennou knihu siky vietnamského. Kromě toho je ostravská zoo v současnosti zapojena do více než 40 dalších EEP a ESB programů, a i v budoucnu se bude snažit, aby ve skladbě chovaných zvířat vzrostl počet nejohroženějších druhů.

Co to pro zvíře znamená?

Pro každý takovýto zvířecí druh je určen koordinátor. Koordinátor je odborný pracovník některé zoo, který vede podrobnou plemennou knihu zahrnující všechna zvířata daného druhu chovaná v zoologických zahradách. Jedná se svým způsobem o podrobný rodokmen všech evidovaných jedinců. Po poradě s koordinátorem je pak například v ostravské zoo narozená samička nějakého druhu přemístěna bezplatně do jiné zoologické zahrady k nejvhodnějšímu samci. Díky této spolupráci se významně zvyšuje šance udržet zvířata chovaná v lidské péči dlouhodobě v dobré kondici a jednou, až nastanou vhodné podmínky, je také vrátit zpět do přírody.

Evropská plemenná kniha hrocha obojživelného

Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) je erbovním zvířetem Zoo Ostrava, kde je nepřetržitě chován již od roku 1967. Ačkoliv dříve patřil hroch obojživelný k hojným africkým savcům, jeho počty ve volné přírodě dramaticky klesají – za posledních deset let se snížily o téměř 20 %. Např. v Demokratické republice Kongo se jejich populace zmenšila dokonce o 95 % na necelou tisícovku jedinců. Hroši jsou loveni pro maso, zuby (které mají na černém trhu hodnotu vysoce ceněné slonoviny) i jako překážka stále více se rozšiřujícímu zemědělství. Žijí dnes v 27 státech subsaharské Afriky, a z toho v 18 jejich počty silně klesají. Ostravská zahrada vede jeho plemennou knihu (ESB) od roku 2006, první vydání této knihy zoo publikovala v červenci 2007.

Evropská plemenná kniha wapiti sibiřského

Wapiti sibiřský (Cervus canadensis sibiricus) se ve volné přírodě vyskytuje na severovýchodě Kazachstánu, dále na severu Mongolska a Číny, ale zejména v jižní části Sibiře v Rusku. Přestože se zatím nejedná o v přírodě ohrožený druh, je tento poddruh jelena v Evropě chován jen velmi zřídka. Není se tak čemu divit, že jej návštěvník může nalézt jen v šesti evropských institucích. Zoo Ostrava chová wapitiho již od roku 1964, a jedná se tak o ostravskou zahradou nejdéle chovaný poddruh jelena. Zřejmě i na základě dlouholetých zkušeností byla Zoo Ostrava roku 2012 pověřena vedením plemenné knihy. V současné době je v ostravské zoo k vidění devítičlenné stádo.

Celosvětová plemenná kniha siky vietnamského

Sika vietnamský (Cervus nippon pseudaxis) je nejjižnější poddruh jinak běžného jelena siky. Sika vietnamský byl v přírodě zcela vyhuben a zachránil jej farmový chov a zoologické zahrady. V současné době se připravuje jeho zpětné vysazení do přírody (repatriace), tentokrát v jižní Číně. I na tomto projektu se aktivně podílejí odborníci ze Zoo Ostrava. Prvních 20 vydání Celosvětové plemenné knihy tohoto druhu publikoval německý Tierpark Berlín, na základě rozhodnutí Světové asociace zoologických zahrad a akvárií (WAZA) však tato plemenná kniha od roku 2015 vychází v Ostravě.

Sikové vietnamští jsou nyní chováni celkem ve 38 institucích. Populace v Evropě roste, ale přesto nemá zdaleka vyhráno. Ačkoliv je počet chovatelů tohoto poddruhu jelena dostatečný, chybí samčí záložní stádo, které by umožňovalo lepší koordinaci populace. Kritická situace pak panuje v USA, kde tamní populace stagnuje a s výjimkou San Diega se ani nemnoží. Populace v USA tedy zřejmě brzy zanikne.

Jak je to s návratem zvířat zpět do přírody?

Tam, kde je to možné, se zoologické zahrady ve spolupráci s jinými institucemi i jednotlivci snaží vrátit zvířata do jejich původního prostředí. Děje se tak v případě, že druh byl ve své domovině již zcela vyhuben nebo se jeho početní stavy snižují a bez lidské pomoci by z přírody brzy vymizel. Proč druhy v současnosti z přírody tak rychle mizí?

Hlavní příčinou je úbytek jejich přirozeného prostředí, což souvisí s růstem lidské populace a s rozšiřováním zemědělské výroby.

I přes snahu ochránců přírody je stále velice rozšířeno pytláctví a bohužel se i dnes v bohatých zemích najdou lidé, kteří si koupí například výrobky z kůží vzácných šelem, luxusní psací pero ze slonoviny atd.

Velmi se rozšířil obchod s živými zvířaty, mezi lidmi v bohatších zemích včetně České republiky stále více roste zájem o koupi atraktivních živočichů, jako jsou např. velké druhy papoušků nebo suchozemských želv. Tím však tito „milovníci“ zvířat výrazně přispívají k úbytku daného druhu v přírodě. Navíc málokdo ví, že pašovaná zvířata během cesty ze své původní domoviny mnohdy transport v drastických podmínkách nepřežijí, a tak na jedno naživu dopravené zvíře připadne několik mrtvých.

Mezi nejznámější případy návratu v přírodě již vyhubených druhů zvířat patří například kůň Převalského (Mongolsko), antilopa přímorožec šavlorohý (Tunisko), drápkatá opička lvíček zlatý (Brazílie) a mnoho dalších. Základními předpoklady úspěšného návratu je samozřejmě nezničený původní biotop, který dnes bohužel již v mnoha případech neexistuje, také a eliminace pytláctví.

Snaha zoo pomáhat v záchraně druhů se samozřejmě nevztahuje pouze na druhy ze vzdálených exotických zemí, ale i na ohrožené zástupce místní fauny. Ta na tom nebývá mnohdy o moc lépe. V 70. a 80. letech 20. století se ostravská zoo podílela na reintrodukci (navrácení do volné přírody) naší největší kočkovité šelmy rysa ostrovida na Šumavě, dále v Itálii, Švýcarsku nebo tehdejší Jugoslávii. V České republice byl poslední divoký rys zastřelen v 19. století. V současnosti se zoo účastní návratu velmi ohrožené sovy pálené a sýčka obecného do naší přírody. Několik chovných párů sovy pálené odchová každoročně okolo 20-30 mláďat určených k vypuštění do divočiny. Ke konci roku 2018 jich bylo takto bezplatně předáno již přes 400.

K poslání moderních zoologických zahrad patří dnes také vzdělávání návštěvnické veřejnosti. V Zoo Ostrava plní tento úkol Oddělení pro kontakt s veřejností, k jehož aktivitám patří výuka a propagace.